Vo svojich článkoch často píšem o rozdiele medzi problémom a nepohodlím. Nepoužívam vtedy svoje slová. Používam slová z jedného textu z knihy Roberta Fulghuma.

Sigmund Wollman, noční vrátný, při mém výbuchu vzteku tiše seděl na své židli, kouřil a pozoroval mě zarmouceným pohledem.  … Jediná osoba, kterou v práci vídá, jsem já – jsem noční narušitel jeho snu. Naše směny se o hodinu překrývají. A zase tu otravuju. Hlasitá bojová jednotka o síle jednoho muže.

„Už jsi, Fulčume, skončil?“

„Ne. Proč?“

„Pozlouchej, Fulčume. Pozlouchej mě, pozlouchej mě. Víš, co s tebou není v pořádku? Nejde o buřty a zelí a nejde o šéfa, o kuchaře ani o tohle místo.“

„Tak co se mnou není v pořádku?“

„Ty si, Fulčume, myslíš, že všechno víš, jenže nerozeznáš rozdíl mezi nepohodlím a problémem.

Když si zlámeš vaz, když nemáš co jíst, když ti hoří dům – tak to je problém. Všechno ostatní je nepohodlí. Život je nepohodlný. Život je hrbolatý.

Nauč se rozlišovat mezi nepohodlím a skutečnými problémy. Dožiješ se vyššího věku. A taky nebudeš tak otravovat lidi. Dobrou noc.“

Zdroj: FULGHUM, Robert. Ach jo: některé postřehy z obou stran ledničky. Vyd. 3., v Argu 1. Praha: Argo, 1996, s. 90. ISBN 80-7203-043-4.

Tento príbeh by sme si mali pripomínať pravidelne a výročne. Sneh na uliciach čo každoročne prekvapí cestárov, 30. stupňov na teplomeroch čo každoročne spôsobuje smrad v električkách, to sú presne tie udalosti, ktoré ukazujú rozdiel medzi skutočným problémom a nepohodlím.  Vo svojej pregrganosti si mnohí túto hranicu posunuli a snažia sa jej umiestnenie všetkým ostatným vsugerovať.

A potom príde náboženská vojna, nejakých pár zmätených samoplaníkov vybehne do ulíc, pár rakiet začne lietať pomedzi domy, či pár utečencov spí na stanici a konečne uvidíte, kde je skutočná hranica medzi problémom a nepohodlím.

Tá hranica sa pritom vôbec nepohla. To len my si myslíme, že náš pokrok v poznávaní sveta nás oprávňuje si túto hranicu posúvať. Nie, veru nie. Tú hranicu je oprávnený posunúť ten posledný čakajúci v rade na vyriešenie jeho problému. To, čo si denno-denne posúvame, je hranica akceptovaného pohodlia.

Buď tú hranicu skutočných problémov budeme posúvať salvou slov, cnostne odetou do demokratického hávu, alebo tým hovädám diktátorským konečne nastavíme zrkadlo od ktorého sa k nim odrazia ich vlastné nápady. Teda ich budeme cenzurovať podľa ich putinovského vzoru, tyranizovať podľa hamáskeho vzoru, budeme ich antilibertalizovať podľa ich orbánovského vzoru.

Áno, ochraňovať slobodu a demokraciu občas vyžaduje od nás trochu nepohodlia. Ak chcete vedieť, čo je to skutočný problém, zájdite si do Terezína alebo Treblinky.

Viete priatelia, naozaj nevidím jediný dôvod, prečo by sa v Sýrii, Bangladéši, Novosibirsku, Čečejovciach  či Kongu  nedalo žiť ako na území Nemecka. Málo problémov a stále menej nepohodlia.

Nemajte radi ľudí, ktorí v mene svojho vlastného pohodlia, vyrábajú skutočné problémy svojmu okoliu. Pracujme na tom, aby problémy neboli na celej planéte. Tak, ako sa nám to podarilo v Európe.

Už nastavovali zrcadlo?

Tak ja přijdu, až budou nastavovat zrcadlo.

Ach jo!